Život v poušti

Život uprostřed pouště I. Ze zasněžené pouště

Abu Simon (mé zdejší jméno znamenající otec Simona) Je sobota 5. ledna 2008 7:30 ráno a z pražské Ruzyně odlétá linka Air France do Paříže. Tak by nějak mohlo začít mé saudsko arabské vyprávění. Protože z Prahy do Rijádu přímá linka není, létá se většinou buď přes Curych, Frankfurt či právě Paříž. V Paříži je čas akorát tak nastoupit do speciálně upraveného Airbusu 320. Zatímco v normálních letadlech na střední vzdálenosti business třída přestavuje pár řad, v letadlech do Saudské Arábie je to naopak. Saud by ekonomickou třídou asi necestoval. Já si nestěžuji – můj nový zaměstnavatel ctí místní zvyklosti, a ač firemní politika předepisuje ekonomickou třídu z důvodu úspor, jedině Saudové a tím i já létají všude a vždy business. Přistání v Rijádu a celní kontrola je pouhá formalita. Ne že by to tak bylo vždycky. A ne že by to bylo kvůli mně. Ale shodou okolností se mnou v letadle byla nová HR ředitelka pro půlku zeměkoule a všude jsou možnosti, jak se vyhnout standardním postupům. Zvlášť v Saudské Arabii, pokud jeden ze spolumajitelů joint-venture je saudský princ. Z letiště jsem byl odvezen rovnou do nového domu. Na prohlídku jsem však moc času neměl, protože jsem byl pozván na večeři s personální specialistkou od severní Evropy až po Jižní Afriku. Nadšeně jsem pozvání přijal – zvlášť když naprostá většina lidí kolem stolu mluvila francouzsky a těch pár chudáků, kteří francouzsky nemluvili, se bavilo arabsky. Připadal jsem si jako pes, kterému občas hodí kostičku od stolu. HR ředitelka půl zeměkoule mi v pravidelných 15 minutových intervalech sdělovala, o čem je právě řeč. \"Now we are talking about our president Mr Sarkozy\". Po každém takovém sdělení jsem s napětím očekával, o čem asi budou následujících 15 minut mluvit. Ale mělo to i pozitivní stránku – byl jsem představen většině managementu firmy. Alespoň oni se tak dozvěděli, kdo jsem, neboť jména jako Mohammed Al Aksawali se správným arabským přízvukem se ne zrovna snadno na první poslech zapamatovávají. A vizuálně to není o mnoho lepší. Rozpoznat Sauda podle červeného šátku je totéž jako se v Amsterodamu orientovat bez mapy podle kanálů. Ale abych se vrátil k mému novému baráku – je ohromný. Jediný problém je, že dům je sice zařízený, ale bez ručníků a peřin. Domníval jsem se, že na to první jsem vyzrál, když jsem na poslední chvíli při odchodu z pražského bytu svých rodičů sáhl do regálu pro ručník. Bohužel jsem sáhl do špatného regálu a tak jsem se první večer v novém působišti utřel hadrem rodiči používaným na utírání tlapek jorsksirského teriéra jménem Jessinka. Na peřiny jsem však ani takovéto nedokonalé řešení neměl. Vzhledem k značně klimatizované teplotě a nenalezení ovladače jsem očekával zajímavou noc. Naštěstí jsem obložil skleněnou mísu, o které Lenďa usoudila, že s námi prostě v Saudské být musí, dečkou své dvouleté dcery Ellinky. A tak alespoň ramena k bokům jsou přikryta. \"Koupě deky je absolutní priorita pro následující den\" honilo se mi hlavou při častém nočním buzení z důvodu prochladnutí. V neděli jsem vyrazil poprvé do práce. Zapomněl jsem říci, že v Saudské Arábii je víkend ve čtvrtek a pátek a nový týden začíná v sobotu. Když křesťané mají svátek v neděli a židi v sobotu, arabové musí mít něco jiného a proč ne pátek. Po příchodu do kanceláře mne generální ředitel představitel všem nešťastníkům, kteří tam zrovna byli. Takže asi 100 lidem. S každým jsem se nadšeně zdravil a hlavou se mi honilo, že nemám šanci si všechna ta jména zapamatovat. Jednak je v celé firmě 29 různých národností a navíc Arabové, asi aby zmátli neznabohy v běžné konverzaci, používají oslovení podle jména jejich prvorozeného syna, popřípadě dcery nedopřál-li Aláh mužského potomka. Já jsem Abu Simon. Pro mne to znamená jediné - budu se muset naučit i jména členů rodiny. Podmínkou nutnou pro příjezd zbytku rodiny je získaní takzvané iqamy. Je to v podstatě povolení k pobytu. Musí se absolvovat lékařská prohlídka – identická prohlídka je nutná i k získání víza pro vstup do země. Saudové mají asi rádi vše dvakrát – není nad jistotu. A tak mi znovu berou krev, rentgenují plíce, zjišťují váhu a výšku a měří tlak. Ale po saudsku. Rentgen mi bez problémů udělali v košili – chtěl bych celkem vidět ty knoflíčky na rentgenovém snímku, tři filipínské sestřičky s výškou, ne o mnoho větší než můj pětiletý syn Simon po třech minutách vzdaly svůj pokus zjistit moji téměř dvoumetrovou výšku a spokojily se s mojí neověřenou informací a doktor mě jako asi kdekoliv jinde požádal o vyhrnutí rukávu k měření tlaku a poté bez zaváhání přiložil měřící zařízení na srolovaný rukáv. Jaký tlak asi může mít? Iqama je podmínka pouze nutná, ale nikoliv však dostačující, protože Saudové v podstatě nemají zájem, aby nepracující zbytek rodiny pobýval v jejich zemi. Jen malé části cizinců je toto umožněno. Není to však jednoduché. Tito cizinci musí prokázat, že mají zemi co nabídnout a vysokoškolské vzdělání je to minimum. Ale prokázat se diplomem není jen tak – ten nejdřív musí být ověřen na Ministerstvu školství, poté na Ministerstvu zahraničních věcí, nakonec na saudské ambasádě v Praze. Můj plán vyspat se pod peřinou odpovídající mé výšce dostal trhlinku, když generál kolem šesté večer poslal na poslední chvíli pozvání na večeři s princem a HR ředitelkou pro půl světa. Princ či nohy v teple? Věřím, že ne mnoho lidí má podobné dilema. U mě zvítězily nohy v teple. Spěcháme s řidičem do Carreffouru – jako naschvál přijíždíme na začátek modlitby. Ještě se mi podařilo vklouznout dovnitř, ale věděl jsem, že to bude minimálně na 30 minut. Během 5 modliteb denně, z nichž jsou 4 v době, kdy jsou obchody jinde ve světě otevřené, se obchody zavírají. Ve větších obchodech vás nechají nakupovat, ale nemůžete zaplatit, protože kasy jsou v době modliteb zavřené. A tak jsem 30 minut vybíral deku a přemýšlel, jaká bude chytrá omluva princovi pro pozdní příchod. I přes snahu řidiče se čas ztracený modlitbou dohnat nepodařilo. \"Princ je ten druhý zleva\" špitl mi někdo od firmy. Šel jsem se mu představit a zároveň omluvit za pozdní příchod, ale v okamžiku, kdy jsem chtěl přijít s pravdou ven, vešel generál a hned od dveří hlasitě vysvětloval svůj pozdní příchod. Usoudil jsem, že nemá cenu se s generálem trumfovat, zda jeho schůzka s ministrem obchodu o nedávném zvýšení cen či můj problém s omrzlýma nohama s předchozí noci byl důležitější a tiše se vytratil. Princ na mne udělal dojem. Jako absolvent Harvardu je jeden z mála členů královské rodiny, mimochodem čítající asi 25000 (slovy dvacet pět tisíc – nejde o překlep) členů, kteří stojí v čele svých firem. Nevím, kolik činí jeho majetek, ale z rozsahu jeho aktivit v Sadské Arábii, Blízkém východě a Spojených Státech se domnívám, že jeho týdenní zisk by pokryl mé potřeby pro zbytek života. Druhý den večer (ano vše předešlé se odehrálo během 28 hodin po příletu do Rijádu) jsem šel na česko-slovenský fotbálek. Sešlo se asi 10 lidí s česko-slovenskými pasy, kteří si po 1.5 hodinovém běhaní či spíše klouzání, protože palubovka byla pokryta jemným písečkem z pouště, udělali dostatečnou chuť na doma vařené pivo. Ale o tom, kdo tvoří tuto federální komunitu a jak po domácku vyrobit pivo či víno až v některém z dalších občasníků.

Sdílet na FaceBooku