Stopem na Korsiku

Cestu jsme nijak zvlášť neplánovali, jenom v mé hlavě už nějakou dobu hlodal nápad podívat se na tento tolik opěvovaný ostrov. Nejdůležitější věci jako pas (mně stačila občanka), spacák a jídlo jsme k zabalení připravili již v pátek, většinu jsme ale stejně balili až, dá se říct na poslední chvíli, hodinu před odjezdem, dokonce i peníze jsem měnil v sobotu dopoledne. I přesto jsme už asi ve 13,00 stáli na pražské výpadovce na Plzeň. Vzhledem k faktu, že byla sobota, cílem dne byl alespoň Regensburg nebo Mnichov. Že pojedeme zcela jinou trasou jsme v tu chvíli ještě netušili. Auto do Plzně na sebe již tradičně nenechalo dlouho čekat, už asi v 15,00 jsme stáli na výpadovce směrem na hraniční přechod Rozvadov, kde se na nás štěstí opět rychle usmálo a zanedlouho jsme se vezli v Mitsubishi Lancer Combi s německou poznávací značkou a s velice sympatickým řidičem, který nám sdělil, že míří do Stuttgartu, takže pokud by nám to vyhovovalo, může nás tam hodit. Po zběžném prostudování mapy jsem usoudil, že to nebude zas tak velká zajížďka, jelikož je nám vlastně jedno, zda půjdeme nejdříve na západ a pak na jih nebo obráceně. Chlápek se jmenoval Roland a byl docela fajn, dobře jsme si pokecali a já si začal pomalu osvěžovat mou angličtinu. Cesta příjemně ubíhala. Roland nám záhy bez větších okolků nabídnul nocleh ve svém domě, což jsem se Soňou ihned konzultoval. Nejdříve jsme se sice zdráhali přijmout toto pozvání snažíc se taktně vysvětlit, že jsme velice vděční, avšak že už pro nás i tak dělá hodně tím, že nás veze tak dalekou cestu. Pozvání jsme nakonec přijali, Roland jenom telefonicky informoval manželku. Nutno říct, že i z minulých cest jsem si odnesl poznatek o tom, že pokud mi někdo nabízí pozvání na oběd, večeři nebo k sobě domů, činí tak zpravidla pouze z čirých sympatií a čistě dobrovolně, proto dlouhé dumání o správnosti přijmutí takové nabídky není namístě. K Rolandovi jsme dorazili asi v 19,00 a uvítání s manželkou bylo přátelské. Po večeři jsme s nimi dlouho do noci debatili o různých věcech a já s údivem zjišťoval, jak stoupá můj obdiv k lidem, kteří ještě před několika hodinami byli pro mě zcela neznámí a teď tady spolu mluvíme jako staří přátelé. Ráno jsme se ještě s Rolandem společně nasnídali a u toho si dlouho povídali. Na oběd nás Roland autem zavezl na dálniční benzínku směrem na Zürich, kde jsme se rozloučili a popřáli si vše dobré do života. Osobně mi bylo velice líto, že se loučíme, velice jsem si tohoto chlápka oblíbil, doufám jenom, že dodrží svůj slib a přijede nás do Prahy také někdy navštívit. Lidé jako on dělají svět i mě samého lepším. Naším dalším cílem bylo pro tento den Miláno, i když jsme si uvědomovali, že nedělní provoz není zcela ideální pro stopování. Drtivá většina aut byla plně obsazená. Na první vůz jsme čekali téměř 3 hodiny a ani ten nás moc daleko neodvezl. Na obou benzínkách nás kontrolovali policajti, kteří tímto způsobem pásli po hledaných osobách. Byli ale slušní a po ověření naší totožnosti nás už dál neobtěžovali a ponechali nás našemu osudu. Po dalším asi hodinovém stání jsme si malinko zoufali, avšak hned vzápětí u nás zastavil chlápek v Mercedesu s plnou výbavou, dle mého názoru záležitost kolem 80-100 000 euro a ptal se nás, zda nejsme nebezpeční. Po ujištění, že opravdu nejsme, nás velice ochotně převezl přes německo-švýcarské hranice až za malé městečko za Zürichem. Cesta to byla vskutku příjemná, ba i řidič, ač jsem ho zpočátku odhadoval na vyššího manažera nějaké větší a bohatší firmy, který chce jen v náhlém zápalu vykonat dobrý skutek, byl velice příjemný a přátelský, nikoliv povýšenecký a nafoukaný. Vyprávěl nám, že jede za manželkou na dovolenou, kterou neměl už mnoho mnoho let, že si konečně na pár dní může odpočinout. Dokonce tvrdil - a já mu věřím, že to myslel úpřimně - že kdyby měl o několik dní více času, byl by nás na tu Korsiku i klidně hodil, respektive alespoň k přístavu v Janově či Livornu. K mé opravdové lítosti tolik času neměl, takže jsme se pokoušeli stopovat dál. Téměř okamžitě zastavil další bussinesman, který ale téměř vůbec nemluvil anglicky, což mi nevadilo, konverzace je docela namáhavá, takže jsem si alespoň těch 100km mohl trochu odpočinout. Byli jsme plní optimizmu, ač to tak v průběhu dne nevypadalo, Miláno se zdálo na dosah, pouze cca200 km, pouze jeden dobrý stop.. Příští stanoviště bylo pro stopování ideální. Hodně aut pomalu kolem nás projíždělo a k zastavení bylo místa tolik, že by se tam vešlo i několik kamionů. I přesto jsme tam strávili přes čtyři hodiny, všichni se na nás hodně usmívali, ale buďto nejeli naším směrem nebo byli plní. Bylo tam dobré osvětlení, takže jsme se snažili stopovat i po setmění. Kolem 22. hodiny bylo naše úsilí odměněno autem s mladou holkou (nám se zdálo, že ve Švýcarsku je více řidiček než řidičů), která nás svezla přes vrcholky Alp, z kterých jsme potmě moc neměli, až do městečka těsně před hranicemi s Itálii, do Lugova, kde jsme i přespali vysoko nad městem v kopcích. Ráno jsme se několika rychlými a krátkými stopy dostali přes hranice s Itálií, aby jsme kolem oběda natrefili před Milánem na chlápka, který byl ze svou nemocnou dcerkou v Miláně a teď cestoval domů, a který nám taktéž velice podobným způsobem pozměnil naše cestovní plány. Sice to nejdříve vypadalo, že naším směrem jede jenom pár desítek kilometrů, ale i to málo stačilo na to, aby nás na výraznou přímluvu holčičky stihnul pozvat k sobě na oběd s tím, že nás pak odveze na vlakové nádraží. Souhlasili jsme a i když to bylo docela dost velký kus mimo naší trasu , ani tentokrát jsme nelitovali. Nezůstalo jenom u oběda, brzy jsme se natolik spřátelili, že jsme měli pocit, jakoby jsme se stali členy rodiny. Představili nám své město, poseděli jsme v cukrárně, od malé Pauly byla manželka několikrát obdarována různými módními doplňky, které jí neustále a vytrvale v krámě předkládala, ač se sebevíc snažila říct, že další dárky už opravdu nepotřebuje a nechce, nebylo jí to nic platné. Antonio má soukromou firmu zabývající se montáží bezpečnostních dveří, za manželku si před mnoha lety vzal Thajku a vychovávají spolu dvě děti. Jeho manželka nám na večeři připravila pravé thajské jídlo, byli to jakési masové kuličky ponořené v polévce s rýžovými nudlemi. Dochutit to bylo možné neuvěřitelně pálivou směsí koření (kam se hrabe chilli) přímo z Thajska, což jsem osobně rád a v hojné míře využil, jelikož ostrá jídla miluji. S pomocí Antonia jsme telefonicky objednali lístky na trajekt z Janova do Bastie a ještě v ten den jsme je měli k vyzvednutí v místní pobočce přepravní společnosti MOBY. Lze ovšem využít i služeb konkurenční společnosti FERRIES. Protože loď odplouvala následující den v 9,00 hod. ráno, Antonio trval na tom, aby jsme u něj přespali a že nás ráno do Janova sám odveze. Bylo to asi 150km daleko, zdálo se nám neuvěřitelný, co vše pro nás ten člověk je ochotný udělat, vymluvit mu to vskutku nešlo, po našich námitkách, že klidně můžeme jet autobusem, jsme brzo kapitulovali. Své si prosadil a slib dodržel. V půl deváté jsme stáli před naší lodí a jednak jsme se hrozně moc těšili, že naše cesta spěje k cíli, jednak jsme pociťovali nesmírnou lítost nad skutečností, že nastal čas loučení. Ale tak to už v životě chodí, lidi se v našem okolí neustále mění, ovšem skuteční přátelé s námi zůstávají napořád v našich srdcích a Antonio mezi ně patřit bude zcela určitě, věřím, že se ještě potkáme. Lodí jsme cestovali poprvé v životě a nutno říct, že to byla příjemná zkušenost. Hověli jsme si v lehátkách na palubě, opalovali se, široko-daleko pouze širé moře. V asi 1/3 pětihodinové plavby začal ale foukat velice silný nárazový vítr snad ze všech směrů, který vydržel až do Bastie a byl místami až k nevydržení, avšak ani ten nás nemohl zahnat do podpalubí, kam se uchýlila většina cestujících. Místami byl nárazově tak silný, že vzpřímený člověk snažíc se jít proti větru nebyl schopen udělat jediný krok vpřed, nedržel-li se něčeho pevného. Větrem rozfoukané vlasy nám doslova bičovali tváře, požitek z plavby nám to ale nijak nesnížilo, možná spíše naopak, vzhledem k nadmíru poklidné plavbě nazpátek, kde naopak moře vypadalo jako zrcadlo, měla cesta na Korsiku zřejmě silnější příchuť dobrodružství nežli obvykle. Bastie nás přivítala čilým turistickým ruchem typickým pro většinu žádaných turistických destinací, proto nás to nijak nepřekvapovalo, už z předem zjištěných informací jsem věděl, v jak příkrém kontrastu toto město se zbytkem ostrova je. Po krátkém zorientovaní se, jsme se neprodleně vybrali směrem na sever ostrova. Stopování nám ale vůbec nešlo, autobusy buď nejezdili vůbec nebo nezastavovali, anglicky neuměl prakticky nikdo, proto jsme několik kilometrů museli pěšky a nálada nám značně poklesla rozčarováním. Jak jsme se ale od Bastie vzdalovali, obyvatelé byli mnohem více přátelštější a po prvním krátkém stopu už vše šlo jako po másle. Během asi 2 hodin jsme se několika krátkými stopy přesunuli na západní stranu severního cípu ostrova zvaného Cap Corse do městečka Pino. Tam jsme si u pobřežní místní hospůdky dopřáli v podvečerném poklidu kafe za jedno euro a později jsme se pod nedalekou bývalou obranní věží ubytovali - tz. rozložili náš stan. Byli jsme docela dost unavení a brzo jsme usnuli. Po probuzení jsme se už nemohli dočkat, až otestujeme na vlastní kůži blahodárný vliv moře, po kerém jsme toužili celou tu dlouhou a parnou cestu. Dlouho jsme pláž nehledali a bez dlouhého rozmýšlení vyzkoušeli hned tu, která byla nejblíže. Stíženou přístupnost pláže nám vykompenzovala její absolutní opuštěnost. Po příjemné koupeli jsme jaksi cítili, že je potřeba se pohnout dál, opět jsme se tedy pokusili stopovat. Aut jezdilo příliš málo, jedno až dvě za půl hodinu, avšak zřejmě vzhledem ke skutečnosti, že v těchto končinách Korsiky nejezdí žádné vlaky ani autobusy, zastavilo nám hned první auto. Lidé se tady přepravují pouze vlastním vozem nebo stopem, to však ale s největší pravděpodobností nebudou místní. Silnice jsou tady neuvěřitelně klikaté, úzké, o člověka slabšího žaludku po delší jízdě pokouší se nevolnost, ale nádherné pohledy, co vynořují se za téměř každou zatáčkou jsou natolik okouzlující, že na svou nevolnost jste nuceni zapomenout, ať už se to žaludku líbí, či nikoliv. Nonzu - městečko uprostřed západní části Cap Corse, jsme si oblíbili hned napoprvé. Několik desítek původních, povětšinou kamenných, do vysoké skály vtěsnaných domů několik desítek metrů nad mořem, pod skálou téměř dva kilometry dlouhá pláž a azurové moře nás uchvátili natolik, že jsme sestoupili chodníkem propojujícím tuto pláž s městečkem až k moři, hledajíc kousek místa pro sebe. To nebyl problém. Sousední plážička, šťastně oddělená sice relativně lehce překonatelným útesem, avšak tento útes automaticky handicapoval většinu hůř se pohybujících západních turistů, stala se nám díky tomuto vynikajícím útočištěm před civilizací - alespoň tedy z pevniny. Opravdu to bylo vynikající místo. Sice jsme kvůli nákupům museli denně vystoupat až nahoru do města pouze klikatým přírodním chodníkem, ale mohli jsme mít v klidu celý den rozložený stan, navíc se po sedmé hodině večerní hlavní pláž zcela vylidnila, takže jsme tam až následujícího dne zůstali zcela sami. Líbilo se nám tady moc, avšak po dvou dnech jsme se opět v rámci dalšího poznávání rozhodli posunout dál na jih po západním pobřeží. Šlo to zlehka, stačilo zvednout palec a téměř každé auto, pokud nebylo plně obsazené, nám zastavilo. Dostat se do St. Florentu nebyl těžký úkol. Tam jsme se občerstvili a pomocí sympatického francouzského páru jsme se nechali převést přes jedinou a chráněnou Korsickou poušť Les Agriates, až do města Ille Rousse. Tady už bylo znát citelné zvýšení turistického ruchu. Zatímco na Cap Corse jsme si mohli dovolit mít pláž sami pro sebe a na pláži se sousedem slunícím se od nás blíž než 50m se nám zdálo příliš těsno, tady byla pláž přelidněná, avšak neuvěřitelně krásná, s bílým pískem a absolutně průzračnou vodou, prostě fantazie. Několika dalšími rychlými a ne moc dlouhými stopy jsme se částečně i vnitrozemím dostali do malého pobřežního městečka Galerie, jenž se nám na pohled zalíbilo, rozhodnutí o ukončení naší cesty, alespoň pro daný den, nemuselo doznát dlouhého zvažování. Rychle jsme nakoupili v místním krámku potřebné potraviny a zamířili si to k předlouhé pláži, která nás ale zklamala a to hned několikrát. Místo písku jako pěst velké skály, silný vítr, studené moře se stíženým přístupem a vrchol všeho plavčík, který jak nás spatřil, ihned předpokládal, že asi budeme chtít zakládat oheň, spát na pláži a rozhazovat kolem sebe co nejvíce odpadků. Nezapomněl nás také upozornit, že porušením kteréhokoliv pravidla se dopouštíme přestupku a že on bude nucen o tom upovědomit policii. Snažil jsem se mu vysvětlit, že nehodláme porušovat jakékoliv vyhlášky, avšak jeho angličtina byla chabá. S přespáním mimo pláž samozřejmě nebyl žádný větší problém, spali jsme sice opodál pláže na skalách, což bylo trochu tvrdší než obvykle, ale za to jsme opět měli naprosté soukromí, klid a krásný výhled z útesů na neúnavně dorážející moře. Z toho vznikla tato překrásná fotografie. Další den jsme se rozhodli prolenošit na pláži, ale bylo to na těch skalách opravdu velice nepohodlné, takže již v poledne jsme statečně zahlásili ústup, sbalili si své fidlátka a odkráčeli zpátky na silnici. Z výletu po západním pobřeží jsme si utvořili tři důležitá poznání: 1. čím jižněji, tím je vše dražší 2. čím jižněji, tím více turistů a jiných nepříjemností 3. ani stopování nebylo paradoxně v turisticky více frekventovanějších oblastích ideální, zdálo se nám, že na severu je to i v tomto směru o něco lepší Nápad vrátit se do Nonzy byl bez námitek okamžitě schválen. Nepovedlo se nám dostat se zpátky za jeden den, přespali jsme v malém městečku těsně před Ille Rousse, kde byli náherné červánky. V Ille Rousse jsme dlouho nemohli chytit žádného stopa, navíc nás nesmírně sužovalo silné slunce, z kterého jsme byli už silně unaveni, krém nezabíral, neustále jsem byl spálený a nebylo se moc kam schovat, tužebně jsme si přáli znovu být na \"našem\" místě pod útesem, kde do 14,00 vládne stín a kde jsme to už tak důvěrně znali.. Toto byli možná, alespoň pro mně, ty nejtěžší chvíle, ale jako vše v životě, i toto jsme nakonec překonali a večer jsme opravdu dosáhli svého cíle. Cestou jsme se nezapomněli zásobit potravinami ze Špáru, který to tam, dle našeho pozorování asi celé ovládnul.. Jiný podobný supermarket jsme skutečně nikde neviděli. Do odjezdu trajektu nám zbývali pouze dva dny. Jako každý večer, i ten předposlední jsme strávili s lahvinkou Korsického vína v družném rozhovoru za doprovodu šumění moře, no prostě romantika, jak má být. Trajekt nám odjížděl ve 14,45, takže jsme chtěli strávit poslední noc v civilizaci, v Bastii, kde jsme si našli kemp (12Eu včetně stanu) a večer vyrazili do šumu. Shodou okolností na náměstí byl koncert místní rock-funky kapely s docela slušnou zpěvačkou, takže i kulturního vyžití se nám nakonec dostalo, z čehož měla radost nejvíce moje drahá choť. No a protože to byl vskutku poslední večer, patřičně jsme si ho užili. Dopřáli jsme si dobré jídlo, lahvinku vína, poposedávali jsme po kavárnách a barech a bavilo nás focení staré části Bastie v noci, kdy už ulice byli téměř liduprázdné. Do kempu jsme se dostali až nad ránem. O cestě zpět se už nebudu moc rozepisovat, jelikož nebyla už ani tak zajímavá, navíc jsme se už nesmírně těšili domů, takže jsme to brali co nejrychleji a bez zbytečného zdržování. Za zmínku možná stojí fakt, že vylodíc se v sedm večer ve velkém Janově, jsme takřka byli bez šancí dostat se z města, po marných pokusech o stopování, jsme v půlnoc sedli na vlak, který jel alespoň zhruba naším směrem, samozřejmě jsme už neměli na lístek, navíc to bylo Inter City, které je dražší než lokálka. Průvodčí nás kupodivu nechal být, už se asi nedovíme, zda si nás prostě jenom nespletl s již kontrolovanými spolucestujícími nebo se mu při pohledu na nás, vyčerpané cestovatele, sželelo a raději nás nechal být. Další den jsme se dostali na parkoviště těsně za Veronou, svezl nás tam dobromyslný Polák svým kamionem, no a protože měl zrovna vzadu prázdno, nabídnul nám luxusní spaní v přívěsu, což se jako rarita jenom stěží dalo odmítnout. Nemuseli jsme alespoň rozkládat stan, navíc nás hezky ráno v sedm vzbudil, takže jsme neprospali celé dopoledne, jak bylo naším dobrým zvykem, čímž jsme získali mnoho hodin k dobru, rozhodnutí dostat se v ten den domů stůj, co stůj. To jsme ještě netušili jakou kliku budeme mít, jelikož už večer jsme si všimli, že na stejném parkovišti parkuje Fiat Ducato s přívěsem a českou SPZ, nešlo nezkusit - samozřejmě až se řidič vzbudil, se zeptat, zda by se pro nás nenašla dvě místečka. Sice jsem tomu moc šancí nedával, znám dobře jak se většina českých tiráků staví odmítavě k podobným žádostem, tento nás mile překvapil - prostě a bez okolků souhlasil. Jel až do Tachova, nám to ale bohatě stačilo na hranice. Ducato přes Rakouské Alpy funělo, sípalo a přehřívalo se, po vypnutí motoru díky zanesenému palivovému filtru odmítalo startovat, takže jsme se v autě všichni svorně modlili ať to sakra ještě vydrží, nicméně jsme v cca 20,00 stanuli nohama na české půdě, kde jsme vybrali první benzinku (vybrali - rozumněj vykoupili), nabalili se bagetama a věcma, za které jsme v zahraničí neutráceli, prostě proto, že byli drahé. Stopli jsme si kamion do Prahy a v půlnoc jsme byli doma. Cestou jsme po levé straně viděli právě se rozkládající tábor neohlášené Technopárty Czechteku a po celé dálnici Rozvadov - Plzeň byli vidět buďto přicházejíci účastníci nebo strategicky rozmístěné policejní složky. Nám už to ale bylo dost jedno, doma je doma. Milan Jaško, Korsika 2005

Sdílet na FaceBooku