Cesta do Londýna

Byl to pro nás svátek - teprve teď, čtyři roky po revoluci, jsme se chystali s manželkou vyjet na opravdový Západ. Pravda, už jednou předtím jsme byli v Itálii, ale dá se miniaturní ospalé přímořské městečko považovat za onu zemi zaslíbenou, po které jsme léta tajně pošilhávali? Teď nás čekal Londýn, symbol velkého světa.

Už autobus v podvečerním pouličním osvětlení vypadal na první pohled impozantně: žádná přízemní Karosa, ale elegantní zahraniční koráb silnic, do kterého se vstupovalo po více schodech, než kolik jich najdete v celém karosáckém depu. Jenomže ouha - věhlasný výrobce z nějakého důvodu dimenzoval sedačky pro pasažéry asi o dvacet centimetrů menší než jsem já. Že by neuskutečněná dodávka pro Japonce?

Procházel jsem uličkou a hledal své místo. Bylo skoro úplně vzadu, v předposlední řadě, a bylo opravdu výjimečné: konstruktér zde vymyslel druhé dveře, patrně nouzové, což jsem usoudil z toho, že zvenčí byly vysoko nad zemí. Moje sedačka byla nejspíš taky nouzová, protože ač napohled stejná jako všechny ostatní, visela na jakési chatrné konstrukci přímo nad propadlištěm tvořeným několika schůdky. Nejdříve jsem zajásal - získal jsem tak prostor navíc a stačilo se jen trochu svézt v sedadle a noha si sama našla místo, o němž se ostatním nohám v autobuse mohlo jen zdát. Ale co to? Sotva noha zašátrala trochu níž, ovanul mě čerstvý pražský prosincový vánek. Důvod byl nasnadě - dveře se samočinně otevíraly. Taková technická vymoženost se cení u kancelářských budov nebo letištních hal, ale pokud najednou zíráte na nepříjemně tvrdý asfalt z výšky tří metrů, nedokážete podobné technické zázraky příliš ocenit. Jaképak by bylo zjistit tajemství zdejšího nouzového východu při rychlosti sto kilometrů za hodinu v prudké pravotočivé zatáčce? Řidič předvedl mimickou etudu na téma „co s tím jako mám dělat“, kterou doprovodil několika mnohoznačnými hrdelními zvuky. Naštěstí do odjezdu ještě půlhodinka zbývala. Vyplnili jsme ji s manželkou bleskovou návštěvou nedalekého smíšeného zboží, kde jsme zakoupili klubko provázku a lepenku. Kliku záludných dveří jsme důkladně přivázali a pro jistotu olepili každou podezřelou škvírku. A mohli jsme vyrazit.

Musím přiznat, že Německo jsem prospal. Země našeho západního souseda mi splynula do kaleidoskopu zářivě osvětlených benzínových pump, které jsme na dálnici míjeli a u některýchž z nich jsme se občas i zastavili. Ale co, není to daleko, tam se ještě podíváme.

Naší první vážnou zastávkou byla Paříž. Několikahodinová návštěva byla naplánována ke sprintu k Eiffelově věži, výstupu vzhůru a ke sprintu zpět k autobusu. Byl jsem tam, tak vysoko, jak to jenom jde! Nade mnou už byly jenom veselé figuríny v životní velikosti představující natěrače kovové konstrukce při jejich náročné práci. Pokud bylo něco ještě výš, nemohl jsem tam dohlédnout. Během celého našeho pařížského pobytu lilo jako z konve, a tak gesta našeho průvodce popisujícího významné pařížské budovy tam dole byla poněkud neurčitá.

Francie jako by nás chtěla připravit na pověstné londýnské nevlídné počasí nebo možná dokonce v tomto ohledu svého odvěkého rivala za kanálem překonat. Pršelo po zbytek cesty k moři a otravným kapkám jsme unikli až ve chvíli, kdy se autobus skryl v útrobách obřího trajektu. Těch několik nočních hodin jsme strávili nečinným posedáváním po všudypřítomných lavicích, bloumáním po příliš drahých a kupodivu stále otevřených obchodech a občasným vykukováním na jednotvárnou šeď kolem, která byla zároveň mořskou hladinou i oblohou.

Z výstupu na britskou půdu jsme měli trochu nejistý pocit; všichni jsme slyšeli o případech, kdy imigrační úředníci zakázali turistovi vstup do země, aniž by se obtěžovali vysvětlením. Ten můj úředník byl ale velice slušný a milosrdný k mé lámané angličtině. Z ní patrně usoudil, že člověk, který není schopen se v jeho zemi pořádně domluvit, nepředstavuje žádné nebezpečí pro trh práce a sotva bude za tři dny schopen nějak významně zkomplikovat práci Scotland Yardu. Prošli jsme všichni.

Provázek zatím držel a tak nic nebránilo v další cestě. Trochu nezvyklé bylo, že nyní jsem ze svého sedadla na levoboku z nebezpečné blízkosti sledoval větve stromů lemujících silnici. Sousedi přes uličku zase chvilku nechápavě hleděli na protijedoucí auta. Jízda vlevo ale nebyla jedinou změnou oproti kontinentální Evropě. S úžasem jsem sledoval dlouhé zelené tunely tvořené stromy a keři, které v bezprostřední blízkosti lemovaly komunikace. A kruhové objezdy, které se u nás právě začínaly budovat jako úžasné novinky v dopravním systému, tady byly naprostou samozřejmostí. Jen byly trochu větší - často se jejich oblouk ztrácel za pestrou zvlněnou krajinou uprostřed.

Cesta do Londýna, který měl být na tři dny naší základnou, se neobešla bez dvou zastávek: nejprve jsme se prošli po nádherném starobylém městě Canterbury a branou ozdobenou typickou červenou telefonní budkou (byla první, kterou jsem si mohl prohlédnout zblízka) jsme vstoupili do areálu kolem světoznámé katedrály. Její okolí není tak zastavěné jako nádvoří, kde trůní chrám sv. Víta v Praze, o to víc vyniká její velikost. Na můj vkus mohla být katedrála o kousek menší - ať jsem dělal co jsem dělal, nikdy se mi celá nevešla do objektivu fotoaparátu.

Královskou observatoř v Greenwichi jsme si prohlédli jenom zvenčí - stejně většině z nás šlo jenom o to stoupnout si jednou nohou na západní a jednou na východní polokouli. Kromě toho tam stály za zapamatování vlastně jenom neskutečně drzé veverky v parku před branou.

A konečně Londýn! Na poprvé jsme jím vlastně jenom projeli, protože ubytování nás čekalo v roztomilém periférním hotýlku sídlícím v jedné z výstavných řadových budov v tiché - a jak řidič autobusu brzy zjistil - i docela úzké ulici. Pokoj měl vlastní příslušenství, z něhož jsme měli několik minut opravdu nefalšovanou radost, dokud jsme v koupelně nerozsvítili. Z nějakého důvodu se totiž v tu chvíli dal do pohybu olbřímí spřažený ventilátor, který pobyt ve sprše měnil v trénink otužilců. Přece jenom byly Vánoce na krku a teplota se od nuly příliš nevzdalovala.

#1# Následující den jsme prožili ve spěchu, jehož účelem bylo navštívit co nejvíce londýnských pamětihodností. Mohli jsme si tak odškrtnout Westminsterské opatství a Picadilly Circus, několikrát jsme proběhli Hyde Parkem, jen tak tak jsme před polednem stihli střídání stráží u Buckinghamského paláce a samozřejmě jsme nevynechali ani slavný Tower Bridge. Katedrálu sv. Pavla jsme jenom minuli, ale koneckonců stojí tu v této podobě už od 17. století, tak snad do příště ještě vydrží.

Druhý den byl opět cestovní. Vydali jsme se do sídla věhlasné univerzity v Oxfordu, kde i na konci prosince měli dokonale zelené trávníky a kde jsem v chlapecké koleji pořídil unikátní snímek záchodu, pro který by český hygienik zavřel i hospodu páté cenové skupiny. A už nás průvodce stěhoval do Windsoru, největšího trvale obydleného zámku světa. Byl tenkrát sice krátce po prudkém požáru, ale do několika komnat a sálů nás přece jen pustili.

Cestou jsme s manželkou pečlivě studovali mapu; naším tajným cílem bylo totiž unést autobus a vypravit se na mystické Stonehenge. „Už to není nijak daleko,“ mával jsem řidiči mapou před očima. Marně. Mumlal cosi o předepsané spotřebě a o tom, že by přetáhl rozpočet. A tehdy vznikl plán, který v našem přísně organizovaném zájezdu zřejmě neměl obdoby: na zítřek, který měl opět patřit dalším památkám anglické metropole, si obstaráme vlastní program. Těch sto padesát kilometrů do Stonehenge přece zvládneme levou zadní!

Přípravy zabraly celý večer. Mladík v recepci nám ochotně vyhledal spojení do města, které nazýval Sósbry a které jsme na mapě identifikovali jako Salisbury. Ještě nevěděl, že mu zanedlouho přijde pohlednice ze Stonehenge. Tedy aspoň doufáme, že mu přišla.

Ve stanovenou dobu jsme už postávali na určeném nástupišti na Viktoriině nádraží. Nás, kteří jsme čtyři roky dojížděli na studia českými linkovými autobusy, zde čekal kulturní šok. Cestující nestepovali na větrné refýži, ale distingovaně posedávali na křesílkách v zasklené kukani, odkud bylo vidět majestátně se blížící autobus. Polkli jsme. Byl o třídu lepší než ten, kterým jsme se přitrmáceli dvanáct set kilometrů. Připadali jsme si jako na letišti. U východu z čekárny nás odbavil usměvavý uniformovaný průvodčí a za chvíli už jsme vyjeli. Přesně na čas. V luxusním autobuse sedělo pár lidí jako v české lokálce někde v pohraničí. S dvěma nejbližšími jsme se dali do jakéhosi kostrbatého rozhovoru. Ještě že jsme se odvážili - ukázalo se totiž, že dojet až do Salisbury by byla osudná chyba, protože ke Stonehenge je mnohem blíž z předchozí zastávky jménem Amesbury.

Byla to pravda. Stačila chvilka chůze a kamenný kruh se v dálce objevil, sevřený ve vidličce dvou frekventovaných silnic. Teprve zblízka se ukázalo, že pod jednou z nich je vybudován přístupový tunel, aby budovy pokladen a prodejny suvenýrů nerušily krásu pohledu na tři tisíce let starou památku.

Strávili jsme u Stonehenge několik hodin a nemohli jsme se odtrhnout. Majestátnost a tajemnost tohoto místa jsme znali z mnoha fotografií, televizních pořadů i popisů v knihách a časopisech. Nic z toho nemohlo nahradit pohled vlastníma očima. Vůbec přitom nevadí, že mezi samotné gigantické balvany vás nikdo nepustí a prohlídková cestička vede dokola v uctivé vzdálenosti. Nafotili jsme dva filmy a nějakým zázrakem se nám podařily i snímky, na nichž zapadající slunce vyrábí světelnou aureolu nad nejvyšším z kamenů. Absolvovali jsme menší konflikt s bdělým hlídačem, který nelitoval námahy a rozběhl se za mnou dobrých sto metrů, protože se mu nelíbilo, že jsem překročil zábradlíčko, aby mi v záběru balvany lépe lícovaly. A nakonec jsme zjistili, že je tolik hodin, že žádný autobus zpátky už rozhodně nechytíme. Začalo se stmívat.

Bylo jasné, že nás čeká dobrodružství jménem autostop. První pokusy přímo na vyprazdňujícím se parkovišti u Stonehenge nedopadly dobře - nikdo neměl namířeno naším směrem, nebo to alespoň všichni odjíždějící shodně tvrdili. A tak jsme se - oba shodou okolností oblečeni v černém - vydali houstnoucí tmou k dálnici směřující na Londýn.

Z pochopitelných důvodů se stopování příliš nedařilo. Pořádně rozjetí Angličané nás samozřejmě vždycky zahlédli až na poslední chvíli a dupat na brzdy se kvůli dvěma pochybným individuím u cesty nikomu nechtělo. Bylo osm hodin a my věděli, že ráno v šest celá výprava opouští hotel a vrací se zpátky domů.

Po několika kilometrech jsme v dálce zahlédli světýlko - benzínová pumpa. To je naše šance, uvědomili jsme si. Dorazili jsme k ní, obhlédli situaci a po slabé půlhodince konečně měli štěstí - podařilo se nám přemluvit dvojici mladíků, kteří měli zřejmě pro strach uděláno.

„Proboha, kdo řídí?“ vyděsila se manželka, když jsme ujeli prvních pár stovek metrů. Seděla totiž vzadu vpravo a trochu ji znepokojil pohled na jednoho z našich dobrodinců sedícího vlevo vpředu, tedy jak jsme zvyklí, na místě řidiče. Měl pohodlně založené ruce a vůbec nesledoval cestu! Další důkaz, že ježdění vlevo je pro našince velice obtížně stravitelnou britskou zvláštností.

Podobný kousek s přemlouváním řidičů u benzínových pump jsme absolvovali ještě třikrát. Bylo už hodně po půlnoci, když nás poslední z nich vysadil uprostřed temné zástavby a prohlásil: „Tak, jste v Londýně!“ Zajásali jsme, ale brzy se mělo ukázat, že předčasně. Zjistili jsme to ve chvíli, kdy jsme asi po deseti minutách konečně narazili na jakousi kolemjdoucí paní a s vynaložením veškeré své anglické slovní zásoby se zeptali, kudy do Hyde Parku. Odtud bychom už určitě trefili. Adresu svého hotýlku jsme samozřejmě neznali a dalo se ostatně předpokládat, že paní nebude znát každou předměstskou uličku. Oslovená vytřeštila oči, zavrtěla hlavou a cosi se sotva znatelným úšklebkem řekla. Teprve později jsme zjistili, že její šok plynul ze vzdálenosti, která k Hyde Parku zbývala - bylo to jako bychom se někde v Kladně optali, kudy jako na ten Václavák. Bylo třeba najít další spojení. Objevili jsme autobusovou zastávku a z jízdního řádu jsme usoudili, že čekání na noční spoj nebude dlouhé. Za chvíli opravdu dorazil typický londýnský patrový červený autobus. Usadili jsme se v něm se sebejistotou majitelů pražských tramvajenek, kteří se o něco tak přízemního jako lístky nestarají. Teprve po několika zastávkách, kdy se k nám zvolna začal přisouvat podezřívavě se tvářící uniformovaný průvodčí, jsme zjistili svůj omyl a na nejbližší zastávce mu proklouzli téměř pod rukama.

Byli jsme zase venku a čas ubíhal. Ušli jsme ještě několik kilometrů a najednou se stal zázrak - byli jsme na mapě! Náš hotel byl samozřejmě ještě pořádný kus cesty daleko, ale už jsme věděli, kudy jít. Potkávali jsme stále více lidí - nejen proto, že jsme se blížili do obydlených končin, ale také proto, že se rozednívalo. Někdy kolem páté jsme dorazili. Vyčerpaní a hladoví jsme si dopřáli trochu luxusu, když v jsme si z nedaleké non-stop čínské restaurace přinesli dvě krabičky s vynikajícím obsahem, potom jsme si sbalili věci a šli na sraz k autobusu.

Cestu trajektem jsme absolvovali jako staří znudění mazáci a Francií už jsme taky přece jednou jeli. Jen to Německo bylo zase celé ve tmě. Provázek na dveřích všechno vydržel a pak už jsme byli zase doma.

Od té doby jsme absolvovali ještě řadu výletů a dovolených. Z předvánočního zájezdu do Anglie ale máme vzpomínky, které hned tak něco nepřekoná. Viděli jsme místa, o kterých jsme do té doby jenom četli nebo se na ně tak trochu závistivě dívali v televizi. Při sledování řady filmů odehrávajících se v Londýně teď můžeme říct: podívej, tamhle jsme stáli... A náš neorganizovaný trucvýlet ke Stonehenge dodnes patří k takovým společným akcím, na které stačí si vzpomenout a život je hned hezčí a jednodušší.

Sdílet na FaceBooku